O farnosti Třemešná
Římskokatolická farnost Třemešná je spravována z Města Albrechtic.
Farnost spravuje P. Vít Zatloukal, administrátor excurrendo.
Kontakt na něj v případě potřeby najdete na tomto odkazu.
Ve farnosti probíhají bohoslužby každou neděli v 11:00 hodin. Aktuální přehlad bohoslužeb najdete na stránce OHLÁŠKY.
Na faře v Třemešné je možné ubytování pro jednotlivce i skupiny k víkendovým nebo jiným (např. prázdninovým) pobytům.
přehled obsazenosti fary najdete zde.
Historie
Založení obce Třemešná
Biskup Bruno, který od roku 1245 řídil olomouckou kapitulu, začal budovat zničené slovanské osady a osidlovat je německými kolonizátory. V prostoru hlubokých lesů, rozprostírajících se mezi Biskupskou horou a řekou Osoblahou začal po roce 124 7 zakládat nové osady. Přesně v kterém roce tyto osady vznikly, mezi něž patřila i Třemešná a Liptaň, není známo. Tedy rok 1251 byl asi rokem založení osad v lesní oblasti u Osoblahy. Biskup Bruno přenechal roku 1245 rytíři Helembortovi z Turmu v nově získaných lesních oblastech kolem říčky Osoblahy 50 dílců půdy (mansos) s podmínkou les vyklučit, a založit tam nové osady, kterými byly výše zmíněné osady Třemešná a Liptaň. Součásti byl i společný patronát vazala a nově vzniklých farností na zisk z hospodaření obcí. Název Třemešné pocházel asi podle jména některého vazalova úředníka.
Podle dochovaných pramenů už kolem roku 1256 musela v Třemešné fungovat farnost. Tato existovala až do husitských válek, kdy byla obec zničena (r. 1428) a později už nebyla obnovena, což zapříčinilo, že až do roku 1784 zajišťovala liptaňská farnost zdejší duchovní správu. Teprve kolem roku 1784 byla postavena zdejší obecní fara.
Všechny osady uvedené v testamentu biskupa Bruna, patřící do olomouckého biskupství a ležící na jihu naši enklávy, jako i Třemešná – Revensdorf (r. 1256), či pozdější Renfriedstorph (r. 1267), byly založené německými kolonisty po vyklučení lesa. Tento typ zakládání nese název – lánová ves. Postup při zakládání byl tento – kolem říčky nebo potoka se po obou stranách zakládaly usedlosti bez ladu a skladu. Před pozemkovou reformou byl ke každé chalupě připojen různě dlouhý pás půdy (sáh, lán či hub), který většinou končil na okraji lesa, kde už pokračovaly obecní pozemky. Údolím probíhala různě hustá síť cest, která vedla po obou březích vodoteče. Na druhou stranu přecházela buď přes brod, nebo přes most. Doposud nebyla vytýčena žádná pevná trasa. A ten typ zástavby byl nazýván lánová ves.
Podobně tomu bylo i kolem Mušlího potoka, který tvořil osu výstavby objektů. V té době neměl potok takových rozměrů a vydatnosti jako dnes. Neboť byl napájen pouze jedním pramenem. Výměra, kterou v průběhu osídlování ve 12. – 14. století, kdy obec pravděpodobně vznikla a kterou každý osadník získával, se příliš neměnila a byla přibližně stejná. Byla tvořena
60 královskými jitry (2 jitra – 1 joch – 1.600 sáhů – 57,55 arů). S vývojem hustoty osídlení, se pozemky zeštíhlovaly a stavení se řadila organizovaně kolem potoka či přístupové komunikace. Bývalý lánový charakter osad přecházel postupně na řadovou zástavbu.
V následujících letech se přes naši oblast přehnalo mnoho nepohody – nemoci, kroupy, sucho, neúroda a zničující války. Když roku 1428 husité zničili Osoblahu a Hlubčice, táhli do vnitrozemí, aby vyplenili Město Albrechtice a nedalekou Třemešnou. Osada tak zůstala celých 100 let pustá, aby ji později olomoučtí biskupové opět nechali postavit. Není známo, zda husité všechny obyvatele vyvraždili, nebo se někdo zachránil a raději před plenícími hordami utekl. Osada tak zůstala prázdná a po několika letech úplně zanikla. Historicky nejsou o osadě po dobu 100 let žádné písemné doklady. V Historii Slezska (od Dr. Wenzelidese, 11. díl, str. 103) lze však zjistit, že dalším držitelem osady byl loupeživý rytíř Štoss, který přebýval na hrádku Velký Taubenstein. V roce 1474 byl při nájezdech uherského krále Matyáše Korvína chycen a jeho hrádek byl zbořen. Protože loupeže a drancování pustošilo nejen osadu Třemešnou, ale i poměrně daleké okolí, bylo zabití rytíře velkou úlevou a vysvobozením. Dodnes je velkou neznámou, zda byl hrádek Velký Taubenstein stavbou typu Bergfried (s opevněnou obytnou věží), typický pro západní Falcko, nebo hrádkem s opevněným podhradím, typický pro Franky, jehož stavitelem byl vazal Helembort z Turmu, či jeho následovník.
Podle listiny z 3. listopadu 1535 vyplývá, že tímto dnem započalo období znovu osídlování vsi Třemešná. A že novými dosídlenci opět byli Němci, ukazuje listina, vydaná v roce 1570. Tato obsahuje seznam 39 sedláků a 25 zahradníků, kteří byli pouze německé národnosti. Odkud tito kolonisté přišli, není známo, ale podle stylu staveb domů a dialektu lze usuzovat na Durynsko, či Franky. Podle biskupské pozemkové knihy je naše obec označována jako „Czemessna“, což je asi slovanský název. Pravděpodobně tehdejší biskupský dvůr v Kroměříži a Olomouci, byl z větší části český, a proto i úředním jazykem byla čeština. Jednotlivé názvy, uváděné v knize, byly počešťovány. Nelze tedy s jistotou tvrdit, zda určitou skupinou obyvatel tvořili i Češi, nebo zda všichni osadníci byli jen Němci.
Dne 4. prosince 1786 povolil biskupský dvůr osadníkům z Třemešné využívat kopec Homoli (Hutberg) k zemědělským účelům za starou, již stanovenou daň. V této době si obec Třemešná založila vlastní znak, který představuje sv. Sebastiána, s nápisem – Olm. Fuerst. Bischof. Kamerg. Rebersdorf Gem. Insiegel 1728 – (komorní obec olomouckého arcibiskupství -Třemešná, znak – 1728). I pozdější znak na kulatém razítku představuje sv. Sebastiána (obecní znak obce Třemešná ve Slezsku). Podle jiného zdroje (Schwoye, 111. díl), byla obec Třemešná součástí Osoblažského panství a měla 217 domů, 397 rodin, 1776 lidských duší s rozlohou více jak 400 jiter lesa a nespočtem zahrad (pouze bez Damašku). V dalším historickém zdroji (v díle Faustiny Ens „Údolí Opavy“, IV. svazek, r. 1837) je obec Třemešná – Roewersdorf, někdy i Renfriedsdorf – uvedena jako velká lidnatá farnost ležící několik mil jihozápadně od Osoblahy v nevýrazném údolí nízké vrchoviny. Na severu sousedí s Novou Třemešnou, neboli Damaškem a na jihu s Rudíkovy.
Obec je protékaná málo vodnatým potokem, který pohaní 3 vodní mlýny: Scholzův, Zadní neboli Slepičí a Damašský. Je zde 293 zcela vybudovaných domů, kostel, fara, škola, hostinec a 8 krčem na pivo, víno a kořalku.
Má 2 644 obyvatel katolického vyznání a tvoří společně s Damaškem jednu farnost s jedním farářem a dvěma kaplany. Osadníci se živí obděláváním půdy, obchodem, přepravou zboží, zhotovováním příze a lněných výrobků a všeobecným řemeslem, mezi kterými jsou zámečníci, tkalci, řemenáři, barvíři, mlatci, sudaři, stolaři, jakož i 52 kramářů.
O zdraví obyvatel se stará ranhojič a 2 porodní báby. Půda je studená a kamenitá, avšak pilnost zdejších osadníků přináší dostatek letních plodů, obilí, lnu a brambor.
Následné události
Odpoledne dne 3. července 1836 postihla obec průtrž mračen s kroupami, které způsobily obrovské škody na majetku a zemědělských plodinách. Síla krupobití byla tak veliká, že i pět velkých oken na severní straně kostela bylo totálně rozbito (záznam ve farní kronice).
Revoluční doba roku 1848 se v obci nijak neprojevila. Dne 3. listopadu 1850 byla uložena v cibuli věže kostela listina, která vypovídá toto: „v nepokojné době kolem roku 1848, žili jsme my, vaši prarodiče, v Třemešné v klidu a pokoji mezi kopci, daleko od světového dění, a dávali Bohu jakož i císaři vše co mu náleželo.“ Toto jsou slova radního Josefa Kretschkera na úvodu této listiny. Pozdější kulturní a hospodářský vzrůst celé vlasti byl způsoben předpisovým školstvím, které podporovala i zdejší obecní správa. Jeho výsledky se projevily v pozdější době a měly důležitou roli nejen pro obec, ale i jeho obyvatele, jakož i jejich následovníky.
Kolem roku 1835 vznikl v obci ochod s vínem, který byl svým věhlasem znám v blízkém, ale i dalekém okolí. Prodejnu založila rodina obchodníka Stephana. Obchod a sousední hostinec se stal oblíbeným místem občerstvení a ubytování hostů, kteří zavítali do Třemešné. Zde byli kvalitně obslouženi. Posledním majitelem byl svobodný Gottfried Stephan. O pohostinství se až do roku 1904 starala jeho matka (Marie Stephan, vdova po obchodníku s vínem, zemřela 17. dubna 1904 ve věku 76 let).
V roce 1899 přistoupila obec Třemešná k výstavbě moderního zařízení – obecního vodovodu.
Protože oblast, hlavně Horní Vsi, je v letním období skoupá na vodu, hrozí její nedostatek a dlouhodobé sucho. Na severní straně obce, v tzv. Dolní Vsi, je celá řada studní, které i v době sucha jsou zdrojem dostatku nejen pitné, ale i užitkové vody. Proto sedláci z Horní Vsi sem zajíždějí, aby získali dostatek pitné vody pro sebe, ale i pro zvířata, avšak doprava v sudech a lejtách (kádích) je velmi krkolomná. Proti výstavbě společného vodovodu se však postavili někteří občané Dolní Vsi, kterým vadila vzájemná rivalita a bohatství, které by se ještě vyhrotilo. Důvodem stavby byla i hrozící epidemie skvrnitého tyfu v letech 1887 – 1892, která se na některých místech obce projevila. Se stavbou bylo spojeno i vyhledávání zdrojů a kvality, nejen pitné, ale i užitkové vody, které zajišťoval zemský kulturně technický stavební úřad v Brně. Jeho pracovník, údajný inženýr Schmidt, prozkoumal vytýčené pásmo vodních zdrojů. Voda z vodních zdrojů byla chemikem R. Ročilem analyzována a určena jako nezávadná. Protože prameny ležely na dědičném rychtářském pozemku, byly nazvány jako „Rychtářské prameny“. Později se muselo obecní zastupitelství rozhodnout, jakou formou bude stavbu řešit a jakým způsobem získá finanční subvence zemského, či celostátního charakteru. Byla propočtena přibližná suma, která se vyšplhala na hodnotu 33.000 guldenů rakouské měny, což se rovná přibližné sumě 66.000,- Kč. Ministerstvo zemědělství přislíbilo státní subvenci o výši 11.000 guldenů – to je 22.000,- Kč, s výběrem dne 30. dubna 1898 ve 3 splátkách. Zemská agrární komora přislíbila obci Třemešná na stavbu vodovodu 3 následné roční splátky ve výši 5.400,-ft., tj. 10.800,- Kč, s možností výběru v letech 1899 – 1891. Zemská vláda se sídlem v Brně a její stavební výbor poskytl na stavbu subvenci o výši 14.000,- fl., tj. 28.000,- Kč. Po zajištění finančních prostředků na stavbu vodovodu mohlo dojít k vlastní realizaci. Dne 27. května 1898 došlo za přítomností oblastního hejtmana Jiráska z Krnova ke kontrole všech sounáležitostí, potřebných ke stavbě. Dne 13. června 1898 bylo zemskou stavební radou obci vydáno stavební povolení na zajištění nejen pitné, ale i užitkové vody, obci Třemešná o výtlaku 1900 m3 za 24 hodin. Dne 3. května 1898 rozhodlo obecní zastupitelství o zajištění výstavby a vyhledání stavebního dozoru ke konci roku 1898. Po dlouhých vyjednáváních s firmou Rumpál a Waldek z Vídně, byl vyčleněn jejích hlavní inženýr Adolf, který odjel do Třemešné. Ke dni 7. listopadu 1898 byla smlouva podepsána a předána firmě k realizaci. Na počátku března 1899 byla zahájena výstavba jímače a rezervoáru vody (nad Rudíkovy). Celá stavba mohla být ke dni 1. října1899 slavnostně otevřena. Trasa potrubí jde napříč obcí Třemešná až k pivovaru v Damašku, odkud je vedena odbočka do velkostatku. Na trase je konstruováno 8 výpustí, 18 požárních hydrantů, jakož i přes 100 přípojek k usedlostem.
Dne 7. června 1900 navštívil obec zemský president Josef, hrabě Thun Hohenstein.
R. 1905 – při příležitosti 100. výročí úmrtí spisovatele Friedricha Schillera byl vedle vchodu do kostela zasazen pamětní strom – dub, a odhalena mramorová tabule s textem: „Schillerův dub, 9. května 1905.“ Spisovatel Schiller se svým dílem zapsal do podvědomí celého německého národa. Charakteristický byl jeho idealismus, který nadchl široké masy. Zato mu naše malá obec vzdala hold.
Na začátku léta 1911 trpěla obec velikým suchem, vyschla voda ve většině studní a hrozil absolutní nedostatek i v obecním vodovodu. Podzim byl tedy velmi suchý.
Od poloviny března 1913 byl likvidován hřbitov u kostela a zbytek hrobů byl převážen na nový hřbitov. Hřbitov se na náklady obce změnil na park se 14 zastaveními Ježíše Krista.
Dějiny kostela, fary a hřbitova
Kolem roku 1256 byla v obci Třemešné fara, protože byl do obce jmenován leník Herembort z Turmu. Ke každé faře bylo přiděleno 1 jitro půdy jako nedílný majetek, který zůstal zachován až do dnešních dnů. Za husitských válek, v roce 1428, byl kostel a fara zničena. Po novém osídlování, po roce 1535, nebyla farnost znovu zakládána a o zdejší správu se starala fara v Liptani až do doby, kdy byl postaven nový kostel a založena zdejší farnost (1784).
Podle Richtera (,,Poznámky“ 6/1870), měla původní fara i kostel stát na stejném místě, jak stojí dnes. Tedy při znovupostavení obce po roce 1535 se v této věci nemělo nic změnit.
Při znovuotevření kostelní cibule postavené věže, dne 20. června 1780, byla objevena listina, která vzpomíná, že na stejném místě před 200 lety stával dřevěný kostel.
Národopisec Wolný píše ve své práci („Církevní topografie“ IV. svazek, str. 341) toto: „v roce 1245 nebo krátce po něm, v obci Třemešné existoval kostel a fara, krátce potom již není o nich žádná zmínka, která se objevuje až roce 1584. Do roku 1631 byla pod patronací farnosti v Liptani, aby v letech 1640-1784 přešla k obci Vysoká. Po roce 1784 byla Vysoká, a samozřejmě i Třemešná, přidělená k farnosti v Liptani, a přijímá její správu.“
V letech 1672 – 1691 měl starý dřevěný kostel jen 1 oltář, 1 stříbrný kalich a 1 měděný, 3 kasule, 2 zvony a hotovost o 220 slezských tolarech a 32 grošů. Po roce 1691 se hotovost zvýšila na 474 tolarů.
Kostel nesl jméno patronů sv. Floriána a sv. Sebastiána. Liptaňský farář dostával z Třemešné desátek a tzv. stolní groš.
Dnešní kostel sv. Šebestiána byl postaven z prostředků obce v roce 1730 – 1733. Je 30,3 m dlouhý, 12,36 m široký a 12 m vysoký. Na západní straně zbudovaná věž. Věž byla postavena v roce 1780 z prostředků rychtáře Jana Grosse a jeho manželky. Současně byla vyzdvižena kostelní cibule, která schraňuje doklady o stavbě kostela a věže. Dne 20. června 1780 došlo za přítomností obrovských davů farníků a hromového zvuků pištců a bubeníků k slavnostnímu vyzdvižení kostelní cibule.
S postavením věže je spojeno zhotovení 3 kostelních zvonů různé velikosti. Největší byl ve velkém spěchu odlit v roce 1780. V letech 1843 – 1917 sloužila další kostelní vížka tzv. oltářní (sanktusník), vybavená malým zvonem o hmotnosti 89 liber. Ke věžním zvonům je připomenuto – velký zvon nese postavy Panny Marie a Jana Křtitele, druhý postavy sv. Jana a Pavla a třetí postavu sv. Šebestiána. Všechny původní zvony kostela padly za oběť I. světové války.
V kapli sv. Anny, která byla dodatečně ke kostelu přistavěna, ale neví se kdy, je obraz svaté Anny.
Je nutno se také zmínit, že v počátečních dobách byl kolem kostela nevelký hřbitov. V průběhu let se na kostele provádělo mnoho stavebních úprav (pokrytí střechy břidlicí, vymalování, oprava kopule).
1886 – pod vedením zdejšího faráře Jana Brislingera a kaplana P. Aloise Demela (později spirituálního ředitele olomouckého semináře a zároveň děkana chrámu sv. Mořice v Olomouci) proběhla ve farnosti oslava 100. výročí duševní obrody. Byl instalován zcela nový hlavní oltář od novojičínského malíře a sochaře Bergera s obrazem sv. Šebestiána (zcela nový obraz). Po stranách byly zhotoveny postavy světců – sv. Petra a Pavla. Dále byly obnoveny i boční oltáře – od leva se sochou Panny Marie Lurdské a vpravo se sv. Josefem.
Při příležitosti slavného jubilea byly nakoupeny nové varhany od světoznámé firmy bratři Riegrové – Krnov za 1.600 florintů rakouské měny. Zároveň kostel obdržel nové liturgické praporce (korouhve).
Obrazy 14 zastavení Ježíše Krista – tzv. křížové cesty byly restaurovány vídeňským malířem Maděrou, stejně jako poškozená kazatelna.
R. 1895 – byly na vnější straně kostela a u věže opraveny přístupové komunikace za cenu 400 guldenů.
R. 1902 – započala výstavba věže, která byla v roce 1900 odstraněna pro její špatný stav. Věžní cibule musela být opravena a znovu pozlacena. Dne 29. června 1902, na svátek Petra a Pavla, proběhlo vyzdvižené věžní cibule a kříže na věž kostela.
Jak jsme se zmínili, kolem kostela byl nevelký hřbitov. Po roce 1831 byl založen nový hřbitov, který byl postaven na náklady církevní obce a jejích farníků. Důvodem bylo propuknutí epidemie cholery. Postižená obec musela být uzavřená a byl důvod si nový hřbitov postavit. Jednalo se o pozemky č. 2005 z roku 1836 a č. 2005/1 z roku 1875. Nový hřbitov byl 54 m dlouhý, 18 m široký a měl rozlohu 1026 měřic. Dne 13. listopadu 1831 byl slavnostně otevřen místním administrátorem Karlem Ruppertem. Jako první pochovaná byla dne 15. listopadu 1831 Margareta Krause, žena chalupníka č. 116 Augustína Krauseho. Její hrob se nacházel co nejblíže ke kolejím a byl do roku 1831 v jejich vlastnictví. Po roce 1844 se opět začalo pohřbívat u kostela. Roku 1849 byl hřbitov u kostela znovu rozšiřován, a to směrem na západ k říšské silnici a jižně do zahrady výminku dnešního rychtáře č. 2, o rozloze 400 měřic půdy. Dva týdny po velikonocích roku 1852 byl rozšířený hřbitov zdejším farářem Ignácem Schaefferem slavnostně otevřen. Tento pozemek byl teprve 19. května 1882 jako právoplatný zaknihován. Za používání hřbitova byl obcí zaveden poplatek, který byl v opisu předkládán faráři k nahlédnutí. Veškeré práce a údržbu zajišťovala obecní správa. Pokud pozemek hřbitova zůstane k pohřbívání, bude parcela č. 344/1 vyňata z církevního majetku a zpět vrácena obci, která jej okamžitě odkoupila (podklady – farní kronika).
Protože však takto upravený prostor kolem kostela už prostorově nepostačoval a téhož roku byla vysoká hladina spodní vody, byl založen provizorní, který se nacházel západně od tzv. Panských vrchů mezi velkostatkem v Damašku a říšskou silnicí o výměře 1 jitra a 300 měřic. Pozemek byl v majetku Hermíny Bradel č. 128 a byl za cenu 2.800 guldenů přenechán obci.
Roku 1889 byl na severním okraji obce založen nový hřbitov, který neznamenal jen nová místa na pohřbívání, ale i zdroj pro budoucí časy. Jméno tehdejšího tajemníka Josefa Kolbeho, který se zasadil o zbudování nového hřbitova, bude zachováno do budoucnosti.
Odevzdávání kostelních zvonů
‚Dne 19. srpna 1916 bylo nařízeno vojenskou správou odevzdávání všech kostelních zvonů a zvonců pro vojenské účely. Výše jmenovaného dne nastoupila jednotka vojenského komanda z Krakova pod vedením ing. Jana Lešťáka a dalších 6 vojáků na zrekvírování 4 obecních zvonů (3 z kostelní věže a 1 ze sanktusníku). Zvony byly odmontovány a shozeny z kostelní věže. Byly naházeny do silné vrstvy slámy, tak aby se nerozbily.
Odpoledne v 13:30 hodin byly naloženy na vůz, ověnčeny a odvezeny, za klinkání 2 zbylých zvonků na místní vlakové nádraží. Nejmenší o průměru 61 cm vážil 163 kg. Na koruně nesl nápis: fusa me valerius obleter olomucii 1780. Na jedné straně stěny zvonu byl obraz sv. Sebastiána, na opačné straně obraz sv. Fabiána a nápis: „Ó, vy svatí trpitelé a patroni, orodujte za nás i v poslední hodině smrti, amen.“ Největší zvon měl průměr 110 cm a vážil 674 kg. Na koruně byl nápis: Ignác Hilzer, vrchní dvorní zvonař, Vídeňské Nové město. Uprostřed bylo gravírování z lučních květin, a na opačné straně obraz Bohorodičky Marie a vedle sv. Jana Křtitele. Pod obrazem byl nápis: „Josef Klement – farář, Emanuel Sobalík – kooperátor, Albert Gross – starosta a rychtář, František Schwanke, František Heinrich a Josef Goedel – radní obce Třemešná – 1870“ Podle dohody byla navržena suma 4,- Kč za 1 kg zvonoviny, což tvořilo sumu celkem 3348,- Kč, která byla připsána na konto obecního úřadu, protože zvony byly od prvopočátku jeho majetkem.