O farnosti Hynčice

Římskokatolická farnost Hynčice je spravována z Města Albrechtic.
Farnost spravuje P. Vít Zatloukal, administrátor excurrendo.
Kontakt na něj v případě potřeby najdete na tomto odkazu.
Ve farnosti probíhají bohoslužby každou neděli v 8:00 hodin. Aktuální přehlad bohoslužeb najdete na stránce OHLÁŠKY.

Historie farnosti a kostela sv. Mikuláše v Hynčicích

Obec Hynčice je poprvé doložena v listině z 18. dubna 1377, kterou bylo rozděleno Opavsko mezi Jana a Mikuláše, syny Mikuláše II. knížete Opavského. Zda již tenkrát stával v obci kostel, nelze s jistotou říci. Kostel s farou jsou totiž poprvé zmíněny v archivních pramenech až v roce 1558, kdy vratislavský biskup a zároveň zemský hejtman Slezska Baltazar z Promnic vydal narovnání mezi tehdejším držitelem statku Jiřím Supem z Fulštejna a farností, která nedostávala od farníků žádné peníze. Lze oprávněně předpokládat, že v této době byla fara s kostelem obsazena luterskými duchovními. Zcela jistě tomu tak bylo na přelomu 16./17. století, kdy Hynčice držel rod Valdštejnů. Právě pro luterskou víru a proticísařský postoj bylo panství Janu Kryštofovi z Valdštejna po porážce stavovského povstání zabaveno a roku 1622 přešlo do vlastnictví jezuitů z Nisy. Ti pak Hynčice (již jako součást panství Albrechtice) drželi až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Rekatolizace albrechtického panství však nebyla okamžitá. Po dobu třicetileté války totiž není farní kostel v Hynčicích mezi katolickými chrámy vratislavské diecéze uváděn. Obyvatelstvo albrechtického panství přijalo katolickou víru hromadně během velikonoční zpovědi v roce 1656.
Vraťme se však k otázce stáří hynčického kostela. Někteří badatelé se oprávněně domnívají, že je středověkého založení. Tuto hypotézu podporuje několik faktů:
1) Hynčická farnost je prokazatelně nejstarší farností v okolí a až do počátku 18. století, kdy byla založena fara v Albrechticích, pod ní spadalo celé albrechtické panství (mše se až do roku 1706 konávaly jeden týden v Hynčicích, druhý v Albrechticích). Dá se předpokládat, že tato situace kopírovala situaci středověkou. Pod hynčickou farnost krom Albrechtic (které však byly ještě na počátku 17. století přifařeny k Opavici) spadaly obce Hejnov, Stará a Nová Dlouhá Voda, Stará a Nová Komora, Velký a Malý Valštejn a Ztracená Voda. V polovině 17. století prý hynčický farář obstarával duchovní péči i pro obce na panství Hošťálkovy, které postrádaly katolického duchovního.
2) Zasvěcení kostela sv. Mikuláši, biskupovi v Myře (cca 280–352), mj. patronovi obchodníků, bylo populární ve středověku a kostely s tímto patrociniem byly zakládány zvlášť při důležitých stezkách, kudy obchodníci procházeli. Není pravděpodobné, že by kostel, založený v době vzestupu luterské víry, nesl takové zasvěcení, a o pozdějším zasvěcení kostela nemáme žádné zprávy. V pramenech ze 17. století je již automaticky označován za kostel sv. Mikuláše.
3) O stáří původního kostela svědčí také jeho popis před zbořením a výstavbou nového kostela. Prameny ho jmenují jako „prastarý gotický kostelík“. Když si farář Kryštof Lux v roce 1776 stěžoval na špatný stav objektu, uvedl, že kamenná stavba měla vychýlené zdi podepřené rozpadajícími se pilíři. Zkoumat můžeme dodnes také původní věž, která byla zachována i v rámci nového chrámu. Ta vykazuje jak prvky renesanční (např. zbytky psaníčkového sgrafita v prostoru dnešní půdy), tak středověké (okna s lomenými oblouky v horní části věže). Na dnešní půdě lze vidět také otisk tvaru původní vysoké sedlové střechy starého kostela se zbytky jeho štítu, které představu středověkého chrámu rovněž podporují.
Z výše uvedeného vyplývá, že kostel mohl být středověkého založení, ale v 16. století s jistotou podstoupil výraznou renesanční úpravu. Její součástí bylo zřejmě také vybudování dvojitých dřevěných kůrů nad sebou, které jsou pro interiéry renesančních kostelů v našem kraji charakteristické.
Velkou vzácností dokládající renesanční etapu vývoje objektu je v Hynčicích také dochovaný původní, tzv. velký zvon z roku 1597 nesoucí německý nápis, který v překladu zní: Stejně jako jelen volá po čerstvé vodě, též moje duše volá po tobě, ó Pane! Já svolávám ke kázání a slovu Božímu, které ryze zaznívá zde i na mnoha místech, všem lidem na zemi, kteří chtějí být blažení! Almer mě ulil roku 1597.
Bohužel se nedochoval barokní, tzv. střední zvon z roku 1651, který byl za první světové války (v roce 1917) rekvírován a následně zřejmě roztaven (měl 304 kg). Jeho nápis v překladu říkal: Já Mikuláš, patron kostela, volám zbožně i rozzlobeně svým tónem k pokání v radosti i v utrpení, také odvracím velké bouře. Hans Hancke a Martin Ulrich, představení kostela, Hans Speil, rychtář, Christof Hermstorf a Hand Grosch mě ulili v Nise 1651, Martin S. Kolbe, farář, Paul Johann Flaschner, školní mistr, roku 1651.

Původní podoba kostela před jeho zbořením v roce 1778
Starý kostel byl celý z kamene a měl předstupující hranolovou věž s polygonální nástavbou. Loď kostela měla sedlovou střechu pokrytou šindelem. Kostel byl „dostatečně světlý“, opatřený zasklenými okny. Uvnitř byly dřevěné podlahy, v presbytáři (tedy před oltářem) a v sakristii (za oltářem) a skladu (na epištolní, tj. pravé straně) byly podlahy cihlové. Strop byl rovněž dřevěný, tedy nejspíš trámový (sakristie byla zaklenutá). Po stranách lodi stály dvoupatrové dřevěné ochozy chóru, na kterém se nacházely varhany. V kostele byla kamenná křtitelnice s měděnou nádobou a sochou sv. Jana Křtitele, malá dřevěná kazatelna (obojí na epištolní, pravé straně) a otevřená zpovědnice. Sedadla byla zřejmě oddělená pro muže a ženy. Kostel měl hlavní oltář (s horní částí vyřezávanou a pozlacenou) zasvěcený Panně Marii a sv. Mikuláši, biskupovi z Myry, a jeden vedlejší oltář zasvěcený Ukřižování Krista. V roce 1706 byly na věži tři zvony, které vyzváněly třikrát denně. Posvěcení se slavilo v neděli po svátku sv. Michaela Archanděla. Kolem kostela byl hřbitov obehnaný ohradní zdí s kaplemi křížové cesty a márnicí.

Nový kostel vystavěný v letech 1777–1782
V roce 1776 podal administrátor bývalých jezuitských statků ve Slezsku žádost o výstavbu nového kostela v Hynčicích pro zchátralost starého. Nejprve císařský dvůr novostavbu zamítl a doporučil opravu starého kostela, ale po další stížnosti, tentokrát přímo od faráře, byly vypracovány stavební plány na nový kostel pro 2000 farníků. Vypracoval je krnovský knížecí stavitel Michal Clement (1723–1776), který ještě téhož roku 18. července zemřel (jde tedy zřejmě o jeho poslední práci). Rozpočet na výstavbu kostela byl 5183 zlatých. Císařovna Marie Terezie dala souhlas k novostavbě na konci roku 1777, kdy se plánů ujal opavský městský stavitel Antonín Kretschmer. Ten však rozpočet zvýšil na 6693 zlatých kvůli tloušťce zdí, které měly udržet nespalnou, cihlovou krytinu (ta ovšem nakonec nebyla realizována a nový kostel byl zastřešen šindelem napuštěným olejem). Stavba započala na jaře 1778 a protáhla se až do jara 1782. Ze starého kostela zůstala pouze věž, jejíž horní, polygonální část byla ještě navýšena. Zbytek chrámu byl postaven zcela nově. Krov provedl tesař Josef Románek z Drahotuš. Fasáda kostela byla pojednána převážně v barvě řeznické červeně (Fleischhackenanstrich) s kontrastními bílými prvky (v roce 1846 byl celý kostel přetřen na bílo, ale stará barva je dnes na mnoha místech, kde novější omítky odpadly, opět vidět).
Vnitřní zařízení bylo vesměs dodáno ze zrušených kostelů v Olomouci a okolí. Ze starého kostela byl přenesen pouze tabernákl (svatostánek na přechovávání liturgického nářadí a eucharistie). Hlavní oltář byl opatřen obrazem sv. Mikuláše od exjezuity Ignáce Raaba (1715–1787), před oltářem byly postaveny sochy sv. Petra a Pavla, nad oltářem Boží oko se sochami dvou andělů. Boční oltář nesl obraz Navštívení Panny Marie, druhý boční oltář měl obraz čtyř panen, z nichž jedna držela monstranci (zřejmě sv. Klára). Obě malby pro boční oltáře byly přivezeny z olomouckého kláštera klarisek. Dnes se již v bočních oltářích nacházejí jiné obrazy, patrně pořízené v průběhu 19. století – napravo Panna Marie s holubicí (Duchem svatým), nalevo sv. Josef s Ježíškem. V plánu bylo ještě zřízení třetího bočního oltáře, na jehož místě zůstal na dlouhou dobu velký kříž. Chrám získal barokní kazatelnu se sochou Mojžíše s Desaterem a křtitelnici se sousoším křtu Krista Janem Křtitelem (v obou případech jde o krásné štukové práce v rokokovém stylu). Samotná křtitelnice je mramorová s dřevěným poklopem.
Nové varhany stály 600 zlatých (dnešní varhany byly pořízeny u krnovské firmy Rieger až roku 1930).
Kostel získal také další, tzv. malý zvon o váze 89 kg, který roku 1790 ulil opavský zvonař František Stanke (rekvírován v roce 1910). Dodnes se v kostele nachází převážně původní podlaha z břidlicových desek a původní dřevěné lavice.
V 19. století byly pro kostel pořízeny ještě rozměrné obrazy křížové cesty zhotovené místním malířem Albertem Adamem (1824–1894), který se narodil v domě nalevo za řekou. Ten v 19. století zřejmě restauroval též Raabův oltářní obraz, jehož neumělá přemalba však skryla původní kvalitní malbu Raabovu.

Další památky v areálu kostela
Vstup do areálu hřbitova vede přes bránu, která nesla už v 19. století název Totenhalle (Sál mrtvých). V nice nad vstupem bývala lidová dřevořezba sv. Mikuláše. Uvnitř brány byl 15. června 1924 slavnostně odhalen a vysvěcen památník padlým občanům v první světové válce s reliéfem vojáka neseného anděly do nebe od proslulého jesenického sochaře Josefa Obetha a freskou utrpení Krista od známého opavského malíře Adolfa Strasily. Nalevo od vstupu do kostela je zvláštní dřevěná kůlna, která ukrývá zbytek malířského ztvárnění Krista na Olivetské hoře (tzv. Getsemanská zahrada). Autor této malby na dřevě není znám, ale mohlo by jít o již zmíněného Alberta Adama.

Budova fary
Budova fary, stojící hned vedle kostela, je v přízemí zděná z kamene, v patře roubená z půlkulatých jedlových trámů, uliční štít je z poloviny hrázděný, v horní části deštěný stejně jako celý severní štít. Dnešní podoba fary pochází patrně z let 1732–1733, neboť v těchto letech byly pokáceny stromy, z nichž jsou zbudovány dřevěné konstrukční prvky budovy. Stáří zděného objektu, který byl mnohokrát přestavován (a archeologický výzkum odhalil i základové zdivo jeho předchůdce), je však stejně nejasné jako v případě starého kostela. Archeologické nálezy však potvrzují osídlení již v období středověku.K domu, který zahrnoval byt faráře, kaplana a služebnictva, přiléhala hospodářská část s chlévy a stájemi. Dvůr pak uzavírala velká průjezdní stodola a kůlna, které však byly koncem 60. let 20. století z velké části demolovány. Fara měla dvě zahrady – menší přiléhá těsně k objektu ze západu (mezi farou a hřbitovní zdí) a velkou, položenou severovýchodně od dvora, která byla kdysi především ovocným sadem (dnes je z velké části zastavěna řadovými domy). K farnosti patřily také polnosti severně od kostela a fary a část lesa. Krom toho měl farář nárok na dřevo z vrchnostenských lesů (jeden buk a 30 sáhů dřeva z hor), mohl rybařit ve valštejnských vodách a od vrchnosti dostával džber běžného a půl džberu stolního piva. Plat získával od obce každý čtvrtrok a obyvatelé farnosti měli povinnost udržovat faru.

Účast místních na stavebních pracích zřejmě vysvětluje řadu prvků lidového stavitelství na budově fary, která patří do souboru objektů typických pro region, jež se jinde na českém území pospolu neobjevují. Jde o přítomnost zdobných a zároveň ochranných stříšek na hlavním štítu budovy – nahoře tzv. kabřinec s hrotnicí, ve spodní části štítu tzv. podlomení a uprostřed ještě římsa. Také zmíněné hrázdění představuje v regionu specifikum a jinde v oblasti Jeseníků se s ním nesetkáváme. Typickým objektem tohoto typu je např. dochovaný statek čp. 111 v Hynčicích, všechny tyto prvky obsahovala i dnes již zbořená rychta ve Valštejně. Ukázkovým příkladem byl rovněž zbořený Fritschův statek v Markvartovicích (dnes část Široké Nivy), který byl navíc podstávkovým domem. Zatímco u něj podstávka nesla pouze střechu, u rychty ve Spáleném (dnes část Holčovic) držela celé patro domu. Hynčická fara sloužila jako obydlí faráře do roku 1948. Poté byla již farnost spravována excurrendo z Albrechtic a dům, využívaný státním statkem jako sklad, chátral. V roce 1968 jej koupil soukromý majitel, který pobořil hospodářské objekty a v přízemí fary ustájil zvířata. Od 90. let 20. století byl objekt prázdný. V současnosti probíhá postupná obnova objektu.

Autor textu: Mgr. Jakub Ivánek, Ph.D.