Před 259 lety byl posvěcen tento chrám. Místo našeho setkávání s Bohem i spolu navzájem.
P. Petr Piťha při jedné takové slavnosti řekl podobná slova:
Chrám je veřejná budova, stejně jako mnohé jiné. Je pozoruhodné, že se všemi má cosi společného.
Se soudem je to očividné. Rozdíl je v tom, že zde soudí Bůh, což zcela ruší nadržování a omyly soudců civilních.
S radnicí má kostel společné, že tu jsou uzavírány právoplatné smlouvy. Rozdíl je v tom, že garantem je Bůh a smlouvy není možné zrušit ani pozměňovat. To známe hlavně ze svateb.
S divadlem se kostel shoduje v tom, že mše sv. je velikou podívanou (thetarum mundi), rozdíl je v tom, že tu nejsou herci. Nehraji kněze, skutečně jím jsem. Jednám „in persona Christi“ – v osobě Ježíše Krista, který se zde skutečně obětuje pro naši spásu, zpřítomňuje Kalvarskou oběť, oběť lásky, která jde až do krajnosti. A vy nejste diváci v hledišti, ale živé společenství Církve, Kristova Těla.
Konají se zde pohřby, Na rozdíl od obřadní síně na hřbitově je to loučení nesené nadějí na věčný život.
Rozdíl je také v tom, že všechny věci i lidé jsou v kostele jasně odděleny. Je jasné, kde končí pravda a začíná lež. Nejsou tu tedy žádné přechody, překrytí a šedé sféry, jak je známe z oblastí mimo kostel.
Zbývá ještě říct, proč jsou kostely stavěny.
Je to dům Boží. Bůh v něm žije jako náš soused. Můžeme k němu kdykoli zaběhnout, zastavit se, vyslovit nebo jinak vyjádřit prosby svého života.
Je zlým znamením, když je na tom náš kostel jako lidé v domovech důchodců, které přijdeme navštívit jen o Vánocích a téměř nevíme, o čem s nimi mluvit.
Velmi výmluvně řekl po požáru pařížské katedrály tamní arcibiskup, že kostely jsou stavěny kvůli kousku Chleba, což nevěřící nikdy nepochopí.
A našli bychom mnoho jiných paralel: čerpací stanice, odpočívadlo na turistické stezce, náměstí, restaurace atd.
V čem je pro nás toto místo výjimečné a stane se součástí běžného života?
Na závěr několik veršů z básně Jana Zahradníčka:
Z básně Theatrum mundi et Dei
Tak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu Páně
Zpívají. A co tam venku se děje tak urputnĕ
v pitevnách, v nemocnicích a na mučení
abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla
zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince
Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává
Proti všem hlasům země zvony měly svou pravdu a řekly ji
Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely
a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých
Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají
Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrhá
